Berete tento čin příliš prakticky, ovšem jeho síla spočívá ve sféře morální, v něčem, co mě přesahuje, co musím udělat děj se co děj, protože to tak uvnitř cítím. Kdo toto cítění nemá, nemůže se k něčemu takovému nikdy odhodlat a zůstává "pragmatiky" nepochopen. Vím, že toto srovnání není přesné, ale například Václav Havel celý život bojoval proti režimu, protože nesnesl život v nesvobodě, angažoval se, trpěl, přestože situace vypadala beznadějně, a kdyby uvažoval pragmaticky, tak se na všechno mohl vykašlat a nic by mu nescházelo.